https://svetchytre.cz/a/iMXv8/bitcoin-dil-2-duvera-vyrobena-z-neduvery

2021-08-02

Bitcoin, díl 2: Důvěra vyrobená z nedůvěry
TRENDY & TIPYTÉMA 7 a více min čtení

Bitcoin vyžaduje, abychom o něm uvažovali trochu jinak, než jsme většinou zvyklí. Tomu byl věnován první díl našeho vyprávění. Nyní je na čase popsat, jak funguje na detailní úrovni. Tahle část je víc konvenční, a proto schůdnější. Trocha digitálních triků a matematiky, nic víc.

Petr Koubský
11. ledna 2018Líbí se vám článek? Sdílejte ho:
facebook sharing buttontwitter sharing buttonwhatsapp sharing buttontelegram sharing buttonsharethis sharing button
Přidržíme se obvyklé cesty, protože je nejlepší: vysvětlíme si bitcoin na příkladu jednoduché transakce. Představme si, jak osoba A – říkejme jí Anna – jde do kavárny, kde se dá platit bitcoinem. (I v Praze jedna taková je.)

Než si rozebereme krok po kroku, co se děje, když Anna platí, je třeba říci, že příklad je v dnešní době naprosto akademický. Lidí, kteří za běžné služby platí bitcoinem, nebylo nikdy mnoho, dnes však nejsou prakticky žádní – těžko říci, zda to je přechodný, či trvalý stav. Důvody jsou dva.

Za prvé, obrovský vzestup kurzu bitcoinu znamená, že se ho málokomu chce utrácet za banality. Stal se z něj investiční nástroj, sice velice nejistý, přesto lákavý. Za druhé – a tento důvod je závažnější – každá platba bitcoinem je zatížena transakčními poplatky. I ty jsou stále dražší. Na jaře 2017 překročil průměrný transakční poplatek výši jednoho dolaru, což Anninu kávu zdražilo řekněme na dvojnásobek. Transakční poplatek je totiž téměř nezávislý na hodnotě transakce! Pokud je Anna jako většina těch, kdo za kávu kdy platili bitcoinem, dělala to z ideologických či módních důvodů, takže vyšší cenu akceptovala.

To však bylo před rokem. Dnes se průměrný poplatek pohybuje kolem padesáti dolarů, což překračuje únosné meze idealismu a zcela vyřazuje bitcoin z transakcí běžné výše. Chceme-li udržet poplatek na únosné výši, řekněme kolem dvou procent platby, musíme převádět částku padesát tisíc korun a víc. Investičním hrám to odpovídá, nákupům normálních lidí ne.

Teď však tento problém na chvíli pomiňme. Vraťme se k Anně a její kávě.

Piccolo za pět tisícin
Bez peněz do hospody nelez; Anna musí především nějaké bitcoiny mít. Získat je mohla například nákupem za hotové od jiného člověka, který jí peníze převedl, anebo mohla použít bitcoinový bankomat (viz předchozí díl). Takže:

– Jedno piccolo, prosím. (Anna ráda škádlí.)
– Piccolo neexistuje! Máte na mysli…
– Promiňte, dělám si legraci. Jedno espresso, samozřejmě.
– Prosím. Bude to čtyřicet korun, to je… 0,005 BTC.
(To znamená, že jsme někde na začátku roku 2016. Dnes by to bylo třicetkrát až čtyřicetkrát méně – méně, protože bitcoin je dražší a 40 Kč je pořád 40 Kč.)
Odkud se vzal ten kurz 40 Kč za 0,005 BTC neboli 8000 Kč za bitcoin? Protože neexistuje žádná bitcoinová centrální banka, neexistuje ani oficiální kurz. Existují však různé „směnárny“ – komerční subjekty, které vyměňují peníze za bitcoiny a naopak v kurzu řízeném nabídkou a poptávkou. Maloobchodníci se většinou řídí převažující cenou bitcoinu na trhu, v praxi tedy sledují kurzy největších světových směnáren a denně se jim přizpůsobují.

Kavárník nemluví o výši zmíněného transakčního poplatku – to je Annin problém, ne jeho. Anna musí vědět, že takový poplatek existuje a kolik asi bude činit. (Jeden z mnoha příkladů, proč není bitcoin vhodný pro úplné laiky. V době, o které mluvíme, byl průměrný poplatek asi 4 Kč.) On dostane svých 0,005 BTC. Přesněji řečeno o několik procent méně, protože také odvádí poplatek, ale jiný. Ten Annin jde na provoz bitcoinové sítě jako celku a inkasuje ho některý těžař, k čemuž se dostaneme později. Kavárníkův poplatek dostane dodavatel jeho platebního systému – softwaru a případně hardwaru, který umožňuje prodej uskutečnit. Je to v podstatě totéž jako při placení kartou, jen provozovatel je jiný a obchodníkův poplatek oproti kartám asi poloviční.

Kavárník nyní zadá částku do svého počítače a předá Anně QR kód – buď na obrazovce, nebo vytištěný. Anna spustí na svém smartphonu aplikaci zvanou bitcoinová peněženka. Pro Android i iOS je jich k dispozici velký výběr, k nejčastěji používaným patří Breadwallet, Airbitz, Copay – anebo programy jako Coinbase či Blockchain, které přísně vzato nejsou mobilními peněženkami, protože neukládají vaše data lokálně, skladují je v cloudu. (U lokálně uložených dat vám na případném krachu, bezpečnostním či technickém selhání dodavatele peněženky nemusí záležet; u dat uložených v cloudu ano.)

Annin program nyní načte QR kód. To je jen pomůcka pro pohodlí – kavárník by jí místo toho mohl poslat dlouhou řadu písmen a číslic, třeba textovou zprávou; anebo by si je Anna mohla prostě od něj opsat. QR kód je ale nejvýhodnější, a proto nejčastěji používaný z hlediska pohodlí a bezpečnosti obou stran.

Obsahem QR kódu je platební požadavek: kolik peněz se má poslat a kam. „Kam“ zde znamená „na jakou bitcoinovou adresu“. Bitcoinová adresa vypadá nějak takhle: 1Dsas9KR8bbtwczXbRttQdnQATpvK6h7FK. (Proto ten QR kód – zkuste tohle opsat rychle a bez chyby.) Má stejný význam a stejné použití jako číslo bankovního účtu, není tedy tajná, můžete ji sdělit komukoli (dokonce musíte, chcete-li dostat zaplaceno).

Anna si přečte na svém displeji platební požadavek přeložený do lidské řeči a zmáčkne tlačítko Odsouhlasit. Příslušný počet bitcoinů se v tu chvíli (přes internetové připojení) odešle. Kavárníkovi? Ne. Odešle se nejbližšímu uzlu bitcoinové sítě. Tím začne zpracování, které bude trvat několik desítek minut, když všechno půjde hladce, případně o dost déle, když to hladce nepůjde, což se stává stále častěji (a to je třetí důvod ke dvěma výše uvedeným, proč si dnes už Anna za bitcoiny kávu nekoupí).

Než káva vychladne
Před chvilkou jsem napsal, že se „odešle příslušný počet bitcoinů“. To je pravda z pohledu běžného uživatele (Anny a kavárníka), technicky to však není přesné. Co se odešle doopravdy, to je bitcoinová transakce – několik set znaků v předepsané struktuře. Je dobré si uvědomit, že tato data nejsou tajná, protože nejsou nijak zneužitelná. Není tedy třeba lámat si hlavu s jejich ochranou, dají se posílat veřejně, viditelně a adresovat tzv. nespolehlivým příjemcům – čímž nechceme říci, že je pokládáme předem za lajdáky či lumpy, jen to, že o nich nic předem nevíme a nemusíme vědět.

A kdo jsou ti „příjemci“ neboli „uzly bitcoinové sítě“? Zatím jsme o nich mluvili dost neurčitě. Bitcoin je peer-to-peer síť, jeho uzlem je každý počítač, kde běží příslušný program (kdokoli si ho může stáhnout a instalovat) a který je zároveň připojen k internetu. Na světě je jich kolem dvanácti tisíc, z toho u nás asi 80. Provozovateli uzlů jsou buď komerční subjekty, jejichž činnost s bitcoinem nějak souvisí, anebo individuální nadšenci.

Transakce je tedy zpráva, která říká, kdo posílá bitcoiny, komu je posílá a kolik se jich převádí. To se dá opět říci přesněji. Základem činnosti bitcoinové sítě je databáze, které se říká blockchain. Co záznam v blockchainu, to jedna částka v bitcoinech – pár drobných nebo velká suma –, která někomu patří. Na rozdíl od peněz v bance tedy nemáte jedno celistvé „bitcoinové konto“ (i když navenek to tak vypadá a klidně si to tak můžete představovat), ale spoustu malých kousků – v zásadě tolik, kolikrát vám někdo zaplatil. Každá káva, kterou prodal náš kavárník, generuje jeden záznam – jeden řádek – v blockchainu. Každý z těch záznamů je kryptograficky zajištěn tak, aby s ním mohl nakládat jen jeho majitel.

Přijímáme bitcoiny – takovou kavárnu najdete i v Praze (ilustrační foto: iStockPhoto) - ZDroj: iStockphoto
V ideálním světě obydleném anděly by stačil automatický mechanismus, který by registroval transakce a prostě je do blockchainu přepisoval. Takový systém by se však dal snadno ošidit: těžko by se bránilo tomu, že někdo šikovně utratí stejné peníze dvakrát. A především by byla napadnutelná databáze jako celek. Jednomu i druhému může účinně bránit centrální autorita, tedy například banka. Ale bitcoin záměrně žádnou centrální autoritu nemá. Musí si poradit jinak.

Vraťme se opět k nákupu kávy. Úlohou uzlu, k němuž transakce z Annina mobilu dorazí, je rozeslat ji dalším uzlům, aby se po síti rozšířila. Než tak uzel učiní, zkontroluje napřed spoustu věcí, které by mohly být v nepořádku: jednak formální záležitosti (syntax a datovou strukturu), jednak to, zda má Anna v blockchainu evidované ty peníze, o nichž tvrdí, že je má.

Jednotlivý uzel sám o sobě může transakci zamítnout, pokud je zřetelně vadná. Nemůže ji však potvrdit. Proč? Protože není spolehlivý. Není přece banka! A totéž platí o každém dalším uzlu, k němuž transakce dorazí. Tím se dostáváme k hlavnímu kouzlu: jak vyrobit spolehlivost z mnoha nespolehlivostí, důvěru z nedůvěry.

Nezapomeňme ale na Annu. Než se ta důvěra vyrobí, káva by jí dávno vychladla – jak jsme si řekli, může to trvat desítky minut. Transakce malé výše proto obchodníci pokládají za ověřené, jakmile je akceptuje první uzel sítě a pošle o tom zprávu, což bývá otázka několika sekund. Obchodník tím na sebe bere malé přijatelné riziko. (Platby kreditkou mohou být z tohoto hlediska nebezpečnější, a přesto proti nim nikdo nic nenamítá.)

Anna nyní pije kávu, kavárník obsluhuje další zákazníky a my se s nimi můžeme rozloučit. Co se děje dál, to už jde zcela mimo ně. A my si o tom povíme příště.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNEK

Bitcoin, díl 1: Bezprecedentní příběh
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNEK

Bitcoin díl 3. – Jak se vlastně bitcoin těží?
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNEK

Bitcoin, díl 4: Mýty, realita a vyhlídky

txtapk.com

translate-přeložit

2023-03-24-bip39-standalone.html

jeden krucek

ssssssssssssss

Příklad stránky s odkazy

ssssssssssssss