https://firstclass.cz/2021/07/10-duvodu-proc-prestat-zit-podle-ocekavani-druhych/

2021-07-15

9 důvodů, proč přestat žít podle očekávání druhých

Je Vám tísnivě z toho, co se od Vás v nastávajícím období čeká?

Cítíte tlak povinnosti – nutnost splnit očekávání snad všech lidí kolem sebe?

Nemáte čas na sebe, na cokoli, co by Vám udělalo dobře, dobilo baterky, a trvá to dlouhodobě?

Pak mi dovolte, abych Vám pověděl jeden příběh, „pohádku“.

Dětem se pohádky vyprávějí proto, aby konečně usnuly. Dospělým se pohádky vyprávějí proto, aby se konečně probudili.

O rozdrceném diamantu
Byl jednou Honza. Nemohu říct „hloupý Honza“, protože byl manažerem velkého podniku. Minulý týden zkolaboval.

Svědci tvrdí, že přestal odpovídat. Strnul. Jen z jeho tváře byla cítit palčivá bolest. Pak apatie. Kolegové se ptali, zda je v pořádku, že nevypadá dobře, že zavolají lékaře. Slabým gestem ruky to odmítal, ba se bránil. Jako by chtěl beze slov říct „To nejde, zrovna tento týden toho tolik mám…“ Pak ztratil vědomí.

Přijela rychlá. Diagnóza: krvácení do mozku. Příčina: „Pravděpodobně neunesl tíži doby“.

Zachránili ho, alespoň prozatím. Má omezené aktivity a nakázanou změnu životního stylu. Přesněji: OBRAT životního stylu.

Lékaři tomu někdy říkají „případ diamant“. Diamant je totiž vlastně uhlík, hluboko pod zemí stlačený z mnoha stran. I Honza se těšil, že bude blyštivý obdivovaný diamant. Problém byl onen tlak ze všech stran. Byl tlačen majitelem firmy, aby vytvářel „lepší čísla“, „vyšší zisk“, „víc dupal po zaměstnancích“, současně svými podřízenými, aby jim vytvářel „lepší podmínky“, za nichž pak dosáhnou „lepších výsledků“, souběžně také rodinou, aby „tolik nepracoval“, že tu přece „jsou také děti“, a největší tlak cítil zevnitř, protože měl niterný pocit, že „ve všem selhává a nestačí“. A tak si bral práci domů, na víkend, prakticky neodpočíval.

„Nejsem šťastný,“ svěřil se naposledy svému okolí. Paradox. Jeho práci, přesněji vysokou pozici, vysokou mzdu a prostornou kancelář s prostorným služebním autem, mu kdekdo záviděl. Ano, Honza měl předpoklad být naleštěným briliantem. Jenže zapomněl, že diamant je nejen nejtvrdším nerostem, také je křehkým. Diamantem totiž procházejí štěpné linie, vlásečnice zlomu. Stačí na některou z nich neopatrně klepnout kladívkem a drahokam se vmžiku rozsype na prach.

Právě to se Honzovi minulý týden stalo.

Můžeme vůbec žít podle sebe?
Honza pro mě není někdo cizí. Je to můj kamarád z dětství. V nemocnici jsem ho nepoznal – podle způsobu života, který žije. Byl totiž někdo jiný. Odmalička chtěl žít podle sebe. Tehdy ale nemohl, ještě musel poslouchat rodiče. Říkali mu, že dokud je mladý, nemá rozum.

Když pak dospíval a blížily se osmnáctiny, znovu slyšel, že ještě nemůže žít podle sebe. Rodiče za něj rozhodli, že má jít na vysokou, dokonce mu ji i určili, a i když se od rodičů odstěhoval, v zaměstnání mu zase nadřízený vysvětloval: „Honzo, aby sis mohl v práci dělat, co chceš, a nemusel jsi nikoho poslouchat, musíš sedět hodně vysoko!“ A tak znovu poslouchal ty nad sebou, aby se dostal mezi ně. Nepomohlo to. Když se dostal úplně nahoru, nad ním pořád někdo byl – majitel.

Vlastně odmalička tak Honza vstával s otázkou: „Ach, co se dnes ode mě očekává?“ Byl vychován tak, aby mu záleželo na tom, aby se druhým zavděčil. Doufal, že pak konečně jednou bude šťastný. Nebyl ve skutečnosti nikdy. A já mu vysvětlil proč. Jeho spokojenost totiž byla závislá na cizích náladách, jeho kariérní úspěch na cizích soudech, ocenění, uznání.

I to je průšvih, do kterého může spadnout kdokoli z nás, i náš vlastní partner. Jednou přijde domů zlomený, nebo se nevrátí vůbec. Uzavře se do sebe, požádá nás o čas, o pauzu, a my si budeme myslet, že chyba je v nás. A přitom si jen potřebuje ujasnit 9 důvodů, proč přestat žít výhradně podle druhých.

Tomu momentu, pokud jde o blízkého člověka, říkám JáMy spřízněných duší. Tak se koneckonců jmenuje moje kniha. JáMy označují nejen příkopy, do kterých jeden z párů může spadnout a my mu potřebujeme pomoci. JáMy označují především rozdíl mezi Já a My – tedy rozdíl mezi tím, když je na něco člověk s někým, a když se na to cítí úplně sám. V knize tak ukazuji devět typů spřízněných duší v těžkých chvílích a jak pomoci.

Máte-li po svém boku člověka, který se stává téměř rozmačkaným diamantem, nebo jste pod značným tlakem Vy sami, prosím zvažte tato fakta:

1. Nemáme žádnou povinnost žít podle druhých
Předně, vyřešme spolu „legislativní rámec“. Jak si můžete ověřit dotazem u právníka, sami nemáte se životem žádnou smlouvu, podle které by Vám měl dávat to, co od něj očekáváte. Podle toho se k Vám život chová. A stejnou smlouvu nemá ani nikdo z nás s kýmkoli druhým.

To znamená, že můžeme dělat to, na čem nám záleží. To, co považujeme za správné. Nedělejme věci jen proto, že někdo jiný očekává, že je uděláme.

Jinak budeme žít jejich život, ne svůj. Naplňovat jejich štěstí, ne své. Šetřit jejich zdraví, ne své.

2. Nepotřebujeme, aby nás někdo držel za ruku na každém kroku
Mnoho lidí žije v domnění, že za ně někdo vyřeší jejich problémy. Jenže druzí mohou jít po našem boku, když prožíváme těžkosti, ale nikdy nepůjdou v našich stopách, v našich botách. Ať jsme obklopeni sebevětším hloučkem, stále jdeme sami. A je to opět dobře.

Naučit se jít sám znamená umět být nezávislý. To se hodí. Ne každý, kdo s námi v životě odstartuje, s námi doběhne do cíle. Nemá cenu se hroutit, že nás někdo opustil (názorově či bytostně), protože na to má každý svobodné právo. Ani my nepotřebujeme něčí souhlas k tomu, abychom mohli růst. Chyby umíme dělat sami. A učit se z nich můžeme také – i bez zbytečného tlaku třetí osoby.

3. Nikdo nás nezná lépe než my sami
Někteří lidé nás rádi hodnotí. Doufají, že když uvěříme jejich soudu, dostanou nás pod svůj vliv. Že začneme být závislí na tom, co o nás říkají, a podle toho budeme i tvární. Upřímně je mi líto každého, kdo si dělá velkou hlavu z cizích komentářů a soudů.

To, jak působíme na ostatní, se obvykle vzdaluje tomu, jací opravdu jsme. Cizí projekce naší osoby je ovlivněna jinými zkušenostmi, názory, geny, metodikou rozhodování, a samozřejmě hlavně momentálními náladami a rozpoložením. Ve dvou různých chvílích nás tentýž člověk může posoudit úplně jinak, protože v první řadě záleží na tom, jak se cítí on sám. Pro negativního člověka budeme vždy špatní, pozitivnímu vždy budeme stát za povzbuzení.

Jak píšu v knize JáMy spřízněných duší, i kdyby se názor druhých náhodou trefil do toho, jací jsme, stále druzí drží jen jeden dílek celé stavebnice puzzle. Mohou znát naši přítomnost, ale ne naši historii, každý krok a zakopnutí, s nímž jsme se museli vyrovnat a který nás ovlivnil. Povrchním pohledem se stane, že nejzraňovanější lidé jsou mylně vnímáni jako outsideři, ačkoli téměř vždy jsou nejobrněnější a nejsilnější široko daleko – protože co Tě nezabije, to Tě posílí.

Pamatujme si: Nikdo o nás nemůže znát celou pravdu. Pokud si udělá o nás pohrdavý obrázek, je to jeho problém, ne náš, že si vzdělání nedoplnil a představy nepoopravil. Nezáleží na cizích soudech. My dobře víme, kdo jsme, co máme za sebou, zač stojíme a co je pro nás nejlepší.

4. Jenom my můžeme určit, co je pro nás možné
Kdo není flegmatik, může být jednoduše zabit souslovím: „Na to nemáš. To nedokážeš. Buď realista.“

Mám už vypracovaný reflex. Kdykoli se to stane, vypínám uši, a pokud někomu naslouchám, tak sám sobě. Jak někdo jiný může vědět, čeho jsme schopni? Jak může cítit, po čem toužíme? Jak může tušit, co jsme ochotni pro svůj sen udělat?

Poznal jsem, že lidé se pletou v jednom: Skutečný úspěch člověka není to, co na něm druzí vidí. Skutečný úspěch je hlavně to, jak se cítí. A zda pracuje na tom, co ho dělá šťastným.

Myslím, že každý se dopracuje do bodu, kdy ho rady a očekávání druhých doženou do úzkých, ke zdi. Tam má dvě možnosti: buď A) podlehnout představě, že za nic nestojí, protože nedokázal zvládnout to, co po něm jiní chtěli, nebo B) se jednoduše vykašlat na to, co od něj druzí očekávali, a udělat si to po svém. Doporučuji cestu B), nekonat podle jiných scénářů, protože nikdo nevidí do našich hlav, aby poznal naše hodnoty, motivace a limity.

5. Nejlépe se obsloužíme, když si dopřejeme to, co sami potřebujeme
Jak by asi vypadal svět, kdybychom se všichni ptali druhých, co sami potřebujeme?

Nebyl by takový svět spíše jeden velký chaos?

A není právě takový teď?

Kdo vůbec by v takovém světě byl šťastný, kdyby měli druzí odhadnout, co je pro nás dobré? Vždyť někdy lidé nevědí ani to, co činí šťastné je samotné. Tak jak to mohou vědět o druhých?

6. Začneme si zvyšovat své standardy
Dovolíte malou odbočku ke vztahům?

Partnerské vztahy jsou bohužel jedním z největších zdrojů manipulace a žití podle očekávání druhých. A za vším je „láska“, respektive emoční pouto, vytvářející závislost a lpění.

Místo aby milujícímu člověku s někým jiným bylo lépe než samotnému, vinou nespokojenosti, kterou vůči němu projevuje druhý, paradoxně snižuje své cíle a zvyšuje své úsilí vůči tomu, kdo jím pohrdá, kdo jej odmítá, kdo si ho neváží. Namísto synergie, kdy díky podpoře druhého dokážeme víc než sami, dochází ke kompromisům, kdy přestáváme být i sami sebou.

Špatný je obvykle ten vztah, který funguje jednostranně. Jednostranná v něm bývá i komunikace. Jednostranná znamená nejen to, že jen jeden mluví a druhý poslouchá, ale také že komunikace přichází jen tehdy, když svítí slunce. Nepřichází tehdy, kdy je ve vztahu nepohodlně a zataženo. A právě tehdy je komunikace nejvíce zapotřebí.

Je dobře, když špatný vztah skončí. Ale je ještě lepší, když k rozchodu přistoupíme tak, aby se už žádný tak špatný vztah neopakoval. Jak?

Vztahy, které nevyjdou, protože jsme v partnerovi objevili idiota, by neměly vést k poklesu našeho sebevědomí a snížení vlastních nároků. Jinak se totiž v budoucnu může opakovat cokoli z minula a do života nám vstoupit ještě větší idiot. Naopak, po špatné zkušenosti musíme zvyšovat laťku svých nároků, aby ji překonal jedině lepší partner.

Lidé jsou bohužel zvyklí jednat opačně, a to i v zaměstnání. Jen proto, že jim někdo nabulíkuje, že nejsou dost dobří, přijmou horší práci nebo nižší plat. A v této spirále padají stále níž. Stačí, aby je někdo trochu srazil.

Přestat žít podle druhých = naučit se odpovídat za svá rozhodnutí. Naučit se odpovídat za svá rozhodnutí = přestat se vymlouvat. Přestat se vymlouvat = začít se svým cílům přibližovat, ne se od nich vzdalovat.

7. Hejtři na nás budou mít stále menší vliv
Toto je velké téma mé nové knihy JáMy spřízněných duší. A potřebné. Ještě nikdy v minulosti totiž nemělo tolik -náctiletých lidí klinickou depresi jako v posledních letech. Důvod? Psychologové předpokládají, že jím jsou hejty na sociálních sítích, snadnost ubližování, anonymního špinění, zkreslené poměřování životů a další projevy nové digitální doby.

V knize vysvětluji, proč jeden hejtr má u mnoha lidí, nejen mladých, potenciál více zahýbat energií člověka (negativně) než sto přátel (pozitivních). Vlivem tohoto psychologického jevu platí, že dokud dáváme na druhé, trhá nám srdce, jak se o nás jiní vyjadřují, jak nás kritizují a ponižují. Paradoxně, jakmile začneme žít podle sebe a naučíme se být s tím v pohodě, všimněme si, co se stane s hejtry: Zprvu obvykle svou hysterii zvýší, posléze začnou „mizet“. Ale to jen subjektivní klam. Z objektivního pohledu tu dál budou. Jen jejich slova budeme stále méně vnímat, tudíž budou mít stále menší dopad na naše konání.

Každopádně nikdy nepodléhejme naději, že už odešli. Oni kolem nás stále jsou. Jen čekají na naši slabost, aby nás opětovně ovládli. Záleží pouze na nás, zda jejich negaci do sebe pustíme.

8. Budeme mít více času na správné lidi
Život, který se odvíjí podle našich představ, má mnohem méně dramat. Chybí v něm totiž ta dramata, která nám připravují jiní svými tlaky a očekáváními, jež nejsme schopni uspokojit.

Ano, hejtry svým způsobem přestaneme vidět. Ale náhle uvidíme spoustu jiných lidí, kteří akceptují způsob našeho života tak, jak ho vedeme. Kteří nás berou takové, jací jsme, kteří nás oceňují za to, co máme, a nepoškozují za to, co nemáme, a kteří jsou rádi, když víme, za co stojíme. Dělejme si na tyto lidi co nejvíce času. Oni za něj stojí.

Špatné lidi pusťme z hlavy. I jejich soudy. Nic nám do nich není. Je to jejich problém. Koneckonců odpovědní jsme jen jedné osobě na tomto světě – sami sobě.

9. Budeme zavázáni jen sami sobě
Je to vlastně prosté:

Aby člověk mohl být šťastný, musí dělat to, co jej šťastným činí.

Aby ze sebe dostal to nejlepší, musí svou dnešní verzi porovnávat se včerejší a usilovat o to, aby ta zítřejší byla ještě lepší než ta dnešní. Když dělá to, co ho baví, je to hračka.

Aby neztrácel směr, nesmí se zabývat kýmkoli jiným. Především nemá smysl se s kýmkoli jiným srovnávat. A víte, proč? Protože, jak bylo uvedeno, nikdy neznáme celou pravdu o druhém člověku. Mimochodem, mému kamarádovi záviděl jeho půlmilionový plat téměř každý. Do tohoto týdne. Dnes už mu ho nezávidí nikdo.

Přemýšlejme, prosím, především nad sebou. Jednou se budeme ptát, co jsme pro sebe udělali. A zda jsme nezapomněli na to, že tu vůbec jsme – kromě všech ostatních – také MY.

Jste ve vztahu s člověkem, který nevysvětlitelně změnil své chování? Prožíváte nějaké trápení a nesvěřuje se s ním? Ovlivňuje to váš vzájemný vztah, Vaši osobní energii, vytváříte si toxické domněnky, že Vás přestal mít rád? Obecně ochladl a Vy nemůžete zjistit důvod ani způsob, jak mu pomoci? Využijte, prosím, JáMy spřízněných duší. Pamatujte: Existují zranění, která nejsou na první pohled vidět, a přece bolí víc než ty, které očividně krvácejí. Knihu seženete pouze zde.
Další knihy a magazíny, které Vám pomohou v těžkých situacích, najdete zde. Zvolte si podle fáze života, ve které momentálně stojíte.
© Petr Casanova

ŠTÍTKY Seberozvoj

txtapk.com

translate-přeložit

2023-03-24-bip39-standalone.html

jeden krucek

ssssssssssssss

Příklad stránky s odkazy

ssssssssssssss